Náš příběh z roku 2012

Jmenuji se Veronika a s přítelem Liborem, žijeme už téměř dva roky v jurtě v zahrádkářské kolonii na kraji Brna. Já jsem dostudovala etnologii a Libor pracuje jako lektor pro jednu pražskou firmu. Vyzkoušet si život v jurtě bylo takové spontánní rozhodnutí, které vzešlo z naší touhy žít blíže k přírodě a tady je náš příběh:

 

V jurtě jsme začali žít od května roku 2011. Moc jsme si přáli vypadnout ze stereotypu panelákového bydlení, takže jakmile se nám naskytla příležitost postavit si jurtu u kamaráda na zahradě, neváhali jsme ani minutu. I když ze začátku bylo bydlení spíše improvizované, spali jsme na matracích na zemi, do jurty bez oken teklo, měli jsme jen jednu lampu a v podstatě žádný nábytek. Musím ale říct, že jsme si to spíše užívali, než abychom nějak strádali. Vařili jsme například venku na ohništi, a když jsme ještě neměli stůl a židle, dali jsme si na zem deku, a v podstatě jsme si dělali každý den na zahradě piknik.

Po roce je naše jurta opravdu luxusním bydlením. Nechali jsme si udělat podlahu i střešní okna, po obvodu je rozmístěn nábytek, který jsme porůznu posháněli, poopravovali nebo vyrobili jako třeba postel, která okamžitě zaujme každého příchozího. Líbí se mi na tom, že je to bydlení mnoha kontrastů. Máme zde zavedenou elektřinu, i rychlý internet, ale vodu nosíme ze studny (do nedávna jsme nosili). Na koberce máme výkonný vysavač, ale prádlo si pereme na valše. Vodu ohříváme na kamnech a koupeme se v sedací vaně, ale když přijdeme mezi lidi do civilizace, nikdo nic nepozná. Nejprve jsme mysleli, že jurtu budeme postupně dovybavovat a vylepšovat až dosáhneme komfortu, na který je člověk tak nějak zvyklý z paneláku, ale je to spíše na opak. Jurta nám ukazuje, co všechno člověk vlastně vůbec nepotřebuje, a proto bychom chtěli jít do budoucna cestou, co největší jednoduchosti a například ledničku nahradit nějakým malým sklípkem a podobně. Nošení vody ani vaření na kamnech mi nevadí i po roce to pro mě má stále kouzlo romantiky. Člověk se najednou dostane jakoby do jiného světa a získá i určitý nadhled nad tím, co je skutečně důležité. Jurta na psychiku člověka samozřejmě působí v mnoha různých směrech, řekla bych, že ani ne tak kruhovým půdorysem jako tím, že vás od okolní přírody dělí jen několik centimetrů plsti a plachty. V bytě či domě je člověk chráněný a izolovaný, tady je slyšet každá kapka a každý závan větru. Člověk žije s přírodou v daleko větším sepětí a uvědomuje si, jakou má neskutečnou sílu. Lehkost a křehkost obydlí také určitě působí, navíc vědomí, že se dá kdykoli sbalit a postavit na jiném místě, je pro mě jako pro člověka, který nemá rád závazky, darem z nebes. Studijní a pracovní povinnosti nás zatím ještě váží k Brnu, brzy ale chceme koupit pozemek, o který bychom pečovali s přáteli, kteří mají stejné představy jako my. První rok byl vlastně takový testovací, lidé se často ptali, jestli se dá v jurtě přežít zima, takže jsme se to rozhodli co nedříve vyzkoušet. Musím říct, že jurta zvládla i ty největší mrazy a větry na jedničku. Teď se zase lidé ptají, jestli se tu dá žít s malým miminkem, takže alespoň víme, co testovat do budoucna. J


Život pod plachtami v roce 2015:

Vyměnili jsme okraj města za okraj malebné vesničky.

Vyměnili jsme kamarádovu zahrádku za vlastní rozlehlou pastvinu.

Místo konikleců chodíme obdivovat bledule.

V noci místo zvuků D1 posloucháme vítr, potok, ticho.

Místo světelného smogu města koukáme na hvězdy.

Narodila se nám dcera Mia, žijeme tu 3 a pes, takže 4.

Valchu nahradila automatická pračka.

Obytnou plochu 35m2 nahradilo 50m2.

Stejné zůstalo jen to, že už čtvrtou zimu žijeme pod plachtami originální mongolské jurty.

 


This page require Adobe Flash 9.0 (or higher) plug in.

Hledat...